Czech English German Hungarian Polish Slovak
Přihlásit se



Keltský horoskop podle stromokruhu

 

 

Lidé Topolu

 

Topol je strom lidí, kteří se narodili v období:
6. 11. – 14. 11.
5. 2. – 13. 2.
7. 5. – 15. 5.
6. 8. – 14. 8.

Topol je v keltské mytologii velmi důležitý strom. V našem stromokruhu se vyskytuje dokonce čtyřikrát vždy po keltských svátcích Samhainu, Imbolcu, Beltinu a Lugnasadu. Stejně jako topol bývají lidé narození v době jeho vlády přímočaří a rovní. Mívají často umělecký talent a cit pro krásu. Většinou jsou tito lidé úzce spjati s přírodou a ve volné krajině se cítí mnohem lépe než ve městě. Lze bez nadsázky říci, že také přírodě rozumějí mnohem lépe než většina ostatních lidí. Bývají oblíbeni mezi ostatními, neboť si zachovávají určitý životní nadhled, nikdy příliš nebaží po majetku a bývají i šikovní diplomaté v mezilidských vztazích. V kritických situacích se v nich někdy dosti nečekaně objeví až šílená odvaha a dokáží hájit své předem prohrané stanovisko s jistotou někoho, kdo má za sebou milionovou armádu. Tyto kladné vlastnosti jsou někdy vyvažovány určitou osamělostí a pocitem opuštěnosti, neboť vzhledem k dosti vysokým morálním nárokům na okolí nemívají příliš mnoho opravdových přátel. To u nich může někdy vést až k popudlivosti a zahořklosti. Ani v lásce nebývají tito lidé vždy plně uspokojeni a jen málokdy se splní jejich sen o široce rozvětvené a pevně spolu držící rodině. Svoji nespokojenost či hoře však dokáží většinou velmi dobře skrývat a ani přátelé nemusí o jejich vnitřním trápení vědět. Mezi lidmi topolu je nápadně vysoké procento spisovatelů a lékařů. Z významných lidí zde najdeme např. Paracelsa, Sigmunda Freuda, Henryka Sienkiewicze, Boženu Němcovou, Rabíndranátha Thákura, ale i českého krále Jana Lucemburského. Až půjdete někdy kolem těchto vysokých a ušlechtilých stromů, vzpomeňte si na jejich vlastnosti. Topol jako strom dokáže být člověku velmi užitečný. Jeho dřevo sloužilo Keltům k výrobě dřeváků, někdy si z něj zhotovovali štíty, které potahovali kůží. Kůra z mladých stromů a jejich pupeny jsou poživatelné a v dobách nouze jistě zachránily nejednou rodinu před smrtí hladem. Léčivé účinky topolu nejsou dnes příliš známé, avšak již od dob Keltů si lidé z listů tohoto stromu dělali obklady na opruzeniny a z jeho pupenů, lněného oleje a včelího vosku zhotovovali výbornou mast na spáleniny. Topol měl podle tradic pomáhat lidem, které trápil malý vzrůst – tento strom nemá problémy s rychlým růstem!

 

 


 

Lidé Kaštanu

 

Kaštan je strom lidí, kteří se narodili v období:
15. 11. – 23. 11.
16. 5. – 24. 5.

Kaštan je strom houževnatě bojující o svůj prostor, okolí však dokáže štědře obdarovat svými plody i pohodou ve stínu jeho koruny. Lidé narození v jeho období mají hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost a jsou schopni úporně bojovat o každou věc, kterou považují za správnou. Jsou však velmi rozvážní a nikdy se nenechají strhnout k ukvapeným rozhodnutím. Lidé zrození pod vládou kaštanu bývají považováni za umíněnce, kteří se své pravdě nezpronevěří ani za cenu vlastního zesměšnění. Není však pravda, že by to byli nesnesitelní tvrdohlavci, mívají totiž dosti často i smysl pro humor, který nejeden rozpor dokáže vyléčit. Jsou věrní svým zásadám a nikdy je nemění. To se pak projevuje i v lásce: nesnadno a nepříliš často se opravdu zamilují, jsou nároční ke svým partnerům, avšak jakmile se jednou pro někoho rozhodnou, neopustí ho už nikdy v životě. Tito lidé mají v podstatě dvě možné podoby osudu: buď se brzy dostanou velmi vysoko a pak žijí spokojený a většinou velmi užitečný život, nebo se neustále potýkají s mnoha překážkami a těžko si hledají své místo ve společnosti. Mezi známými osobnostmi narozenými v období kaštanu najdeme sochaře Auguste Rodina, fyzika Jamese C. Maxwella, astronoma Williama Herschela a také panovnici Marii Terezii. Kaštan byl vždy ceněný strom a hojně byl a je vysazován v parcích a zahradách. Je to strom, který doslova kypí energií, jíž obdarovává každého, kdo spočine pod jeho rozložitou korunou. Všimněme si, jak je dodnes oblíbeným stromem venkovských zahrad, kde si často lidé kolem jeho kmene postavili lavičku. Stejně tomu bývá i na návsích. Lesklé hnědé plody „koňského“ kaštanu se nosí v kapse jako talisman a připisuje se jim ochranné působení na majitele. Trvá však pouze tak dlouho, pokud plod neztratí svůj lesk. Nejsilněji tak působí kaštany darované dítětem. Vyvařená kůra jírovce (což je druhý název kaštanu) sloužila jako koupel při poruchách prokrvení, neboť obsahuje látky, které zpevňují stěny cév a zlepšují prokrvení jemných vlásečnic. Výborná koupel se též odjakživa připravovala z plodů (koňských kaštanů), neboť pomáhá nemocným revmatismem a dnou. Kaštan obsahuje také látky, které chrání pokožku proti slunci. Ve starých dobách byl v našich zemích mnohem častější a Kelty i oblíbenější kaštan jedlý (Castanea sativa). Jeho plody jsou po upražení jedlé, navíc jeho dřevo je velmi trvanlivé a nenapadají je škůdci. Odvar z květů kaštanovníku jedlého měl prý osvobozující účinek, je určen pro lidi, kteří svoji situaci vidí jako bezvýchodnou a dlouho nenacházejí řešení. Kaštanu patří stejný znak oghamu, který je přiřazen vřesu, po němž je tento znak pojmenován (Ur). Lidé zrození v období kaštanu by měli vřes vnímat velmi kladně. Jistě jim bude chutnat i vřesový čaj, který má nádhernou medovou vůni.

 

 


 

Lidé Jasanu

 

Jasan je strom lidí, kteří se narodili v období:
24. 11. – 2. 12.
25. 5. – 2. 6.

Člověk narozený v období vlády jasanu mívá zpravidla v životě štěstí, což je však zejména proto, že patří mezi ty připravené, kterým štěstí přeje. Bývají to lidé pevní, ctižádostiví a velmi schopní. Vytčeného cíle dosahují zejména díky svým dobrým organizačním schopnostem a praktické předvídavosti. Bývají obdaření přirozenou inteligencí a snadno se učí novým věcem. Cílevědomost jim umožňuje, aby si i do vysokého věku udrželi mladistvý vzhled i fyzickou svěžest. Díky těmto vlastnostem se velmi často v životě stávají oporu pro ty, kteří u nich hledají ochranu. Díky své rozvážnosti a vynalézavosti dokáží nalézat řešení i v těch nejnepříznivějších obdobích. V milostném životě nebývají jasani nijak bouřliví milenci. Zato však jsou vždy spolehlivě věrní a v manželství bývají ideálními partnery. Jasani však mívají i některé negativní vlastnosti. V partnerství i přátelství bývají často dost nároční, nechtějí jen dávat, ale dost hledí na to, co od druhého mohou čekat. Někdy se tato vlastnost vyvine až do neskrývaného sobectví. Svůj majetek dovedou vždy dobře chránit a obhospodařovat. Dokáží si i hodně odříkat a velmi neradi se zadlužují, neboť nezávislost a svoboda rozhodování jsou jim nadevše. Velmi často však jednají pod dojmem víry, že bohatství jim přinese i štěstí. Není divu, že mezi zrozenci jasanu najdeme významné a dobré státníky jako byli John F. Kennedy a Charles  de Gaulle. O příslovečné hloubavosti jasanů svědči i to, že mezi ně patřili matematik a zakladatel kybernetiky Norbert Wiener, vynálezce turbíny Viktor Kaplan a spisovatel Mark Twain. Botanický název Jasan ztepilý nedostal tento strom náhodou. Je to mohutný, statný strom, jehož koruna dosahuje až 45 metrů výšky. Jasan patří mezi naše největší stromy. Ze stromu přímo vyzařuje klid, majestátnost a opora. Je nasnadě, že se tento strom stal důležitým prvkem mnoha mytologií. V původní germánské mytologii byl dokonce stromem nejdůležitějším – známý Yggdrasil byl vesmírným stromem, jenž byl zasvěcen Odinovi. Germáni také věřili, že z jasanu se zrodil první muž, zatímco první žena vznikla z olše. V keltské mytologii byl jasan považován za mocného ochránce a léčitele. Světle hnědé jasanové dřevo je tvrdé, pružné a dobře odolává vodě. Proto Keltové z jasanu stavěli čluny, které byly považovány za obzvlášť bezpečné. Z jasanového dřeva se vyráběly také luky, šípy a později samostříly. Dnes se jasanové dřevo používá k výrobě lyží a sportovního náčiní, někdy také k výrobě nábytku. Druidové si dělali z jasanového dřeva své kouzelné pole. Hůlka nebo hůl z jasanu byla mocným ochranným a léčivým prostředkem, zejména když v ní byly vyryty další magické symboly. V lidové magii odjakživa platilo, že jasan dovede člověka zbavit mnoha neduhů již jen svou přítomností. Bývalo proto zvykem např. nemocné děti protahovat rozštěpem mladého jasanu. O tom, že se některé keltské zvyky dochovaly přes propast dvou tisíc let i u nás, se lze přesvědčit na nejednom příkladě. Sám jsem byl nedávno vyveden z míry, když mi jeden můj přítel při debatě o léčivých vlastnostech stromů řekl: „To se traduje u nás na Šumavě od nepaměti: když je někdo nemocný, dává se mu pod lůžko čerstvě nasekané jasanové dřevo – dělalo se to tak vždycky a pomáhá to!“ A když jsme u těch dochovaných zvyků. Málokdo si dnes uvědomuje, že když chce, aby něco dobře vyšlo, aby se to nepokazilo a zaklepá přitom „na dřevo“, používá vlastně prastarý keltský zvyk. Keltové totiž měli ke všem stromům ohromnou úctu a věřili, že v nich sídlí mocní duchové – klepání na dřevo mělo zprostředkovat ono přání těmto duchům. Klepalo se vždy třikrát, což je zase vzpomínka na trojí povahu většiny keltských božstev a trojku vůbec jaké na posvátné keltské číslo.

 

 


 

Lidé Habru

 

Habr je strom lidí, kteří se narodili v období:
3. 6. – 11. 6.
3. 12. – 11. 12.

Lidé narození v těchto obdobích se výborně uplatňují v profesích jako např. bankovní či státní úředník, nebo ve vojenských či policejních funkcích. Jsou to lidé, kteří mají ohromně vyvinutý smysl pro pořádek, odpovědnost a spravedlnost. Snadno se podřizují stanovenému pořádku, sami dbají na striktní dodržování zákonů i obecně přijatých pravidel. Ve všech svých životních úlohách se snaží čestně a poctivě obstát, nikdy se nedopouštějí lajdáctví, nikdy překážky neobcházejí. Z poctivého přístupu k plnění povinností však vyplývá jejich značná nerozhodnost a nedostatek vlastní iniciativy, často se totiž obávají vlastních chybných rozhodnutí. Habři neradi opouštějí vyšlapanou cestu a ověřené metody. Ve společnosti to bývají milí a příjemní lidé, kteří se nikdy neuchylují k podlému jednání. Jejich brzdou však je hluboce zakořeněná nedůvěra k lidem, které se nikdy nedokáží zcela zbavit a která jim ztrpčuje život. Ukáznění a pracovití habři mívají velmi rádi, jsou-li za svoji práci náležitě oceněni. Nejde jim ani tak o finance jako spíše o morální uznání. To však vede často ke ctižádosti, touze po slávě a kariéře. Úspěchy a vychvalování jiných v nich někdy vyvolávají závist, kterou pak dovedou špatně skrývat. V lásce vždy touží tito lidé poznat něco velkého, neobvyklého. Vždy se cítí velmi potěšeni náklonností opačného pohlaví. V manželství však bývají zpravidla věrní, neboť manželský slib a obecně přijatá společenská pravidla jsou jim téměř posvátná. Mezi habry najdeme mnoho lidí s uměleckými vlohami. Spojí-li se jejich umělecký talent s jejich příslovečnou pílí a sebekázní, pak není divu, že mezi nimi najdeme známé skladatele, jakými byli např. Robert Schumann či Bohuslav Martinů. Habr patří mezi původní a velmi hojné dřeviny, vyskytující se v Čechách v původních porostech již od posledních ledových dob. Bohužel na mnoha místech byl dnes téměř vytlačen a to je velká škoda. Habr je statný strom s vysokou nepravidelně klenutou korunou. Jeho kmen i spodní větve mají charakteristický vzhled, vypadají jakoby svalnaté. Možná proto, položíte-li ruku zejména na nějaký starší vzrostlý habr, můžete jasně cítit, že je to živá bytost. Habr má vynikající harmonizující vliv na lidi, zdržující se pod jeho korunou. Pokud vás čeká nějaká důležitá práce nebo činnost, k níž budete potřebovat mnoho duševních sil a schopnost soustředění pouze na jednu věc, dodá vám je právě habr. Stejný znak oghamové abecedy jako habru náleží i platanu. znamená to, že lidem narozeným v uvedeném období je platan stromem stejně blízkým jako habr. Platan dnes můžeme často nalézt v parcích, kde je oblíbeným stromem, možná právě pro svůj harmonizující vliv. Další rostlinou tohoto znamení je zimolez (kozí list), jehož starokeltský název (Uilen) nese i příslušný znak oghamu. Zimolez je odedávna používaná bylina, jejíž sušený květ je díky antimikrobiálním účinkům vynikajícím prostředkem proti všem zánětům. Květy zimolezu prý přitahují peníze a jakýkoli přímý kontakt s rostlinou (stejně jako u habru) prý zvyšuje psychické schopnosti.

 


 

Lidé Osiky

 

Osika je strom lidí, kteří se narodili v období:
12. 12. – 20. 12.
12. 6. – 20. 6.

Lidé osiky mívají velmi pestrý život. Mívají totiž dobrodružnou povahu a k ní se často řadí různorodé schopnosti. Do všeho se dokáží vrhnout s velkým nadšením, jsou schopni se cele obětovat nějaké věci nebo i osobě. Vše, co činí, dělají naplno s ohromnou energií a elánem. Je nasnadě, že se přitom často dostávají v životě do různých potíží a problémů. Své problémy většinou spíše podceňují, věří, že se vždycky nějak vyřeší třeba samy od sebe nebo s pomocí přátel. Přátel nemívají mnoho, neboť nejsou příliš angažováni ve společnosti. Na druhé straně bývají mezi lidmi dost oblíbeni, neboť nepostrádají smysl pro humor a také umí ve vhodnou chvíli zalichotit. Přestože lidé zrození pod vládou osiky mívají mnohostranný talent i dobrý smysl pro obchod, nebývají většinou bohatí. Málokdy totiž své vlastnosti dokáží využít ve svůj prospěch. Často vystřídají mnoho různých povolání a těžko nalézají práci, která by je uspokojovala. Určitá těkavost a neschopnost soustředit se na jediný záměr bývá často brzdou jinak velmi rychlého rozvoje schopností u těchto lidí. Bývají vybaveni uměleckým citem a nadáním, ale obvykle jim chybí vytrvalost k tomu, aby se v uměleckém světě prosadili. Pokud však se u nich jen trochu prosadí cílevědomost, mají v životě vyhráno. Díky určité povrchnosti nejsou příliš stálými partnery v lásce ani v manželství. Přesto však milují rodinný život, velmi dobře rozumí dětem a často dokáži velmi silně přilnout ke zvířatům. Lidé osiky bývají často od přírody vybaveni tělesnou krásou a mladistvým vzhledem, který si uchovávají až do vysokého věku. Mezi jejich časté záliby patří sportování, tanec a cestování. Možná i proto se těší poměrně dobrému zdraví. Pokud však onemocní, bývají náchylní k prudkým a vysokým horečkám. Mezi lidi osiky, kteří dokázali využít svých schopností a něčeho v životě dosáhli, byť je charakteristické, že nikdy to pro ně snadné nebylo, patří geniální skladatel Ludwig van Beethoven, vynikající lidí vědy jako např. Tycho Brahe, Henri Becquerel, či Charles A. de Coulomb, nebo historik a politik František Palacký. Osika je strom příbuzný topolu a břízám. Patří mezi tzv. pionýrské dřeviny, dokáže totiž velmi rychle osídlit různé úhory, opuštěné kamenolomy či železniční náspy. Po několika desítkách let však ustupuje v konkurenci s jinými dřevinami, neboť špatně snáší zastínění. Je poměrně hojným stromem v celé Evropě, obývajícím mýtiny a okraje lesů. Dřevo rychle rostoucí osiky je měkké a pro velký obsah vody dosti těžké. Proto se osika naštěstí netěší zájmu dřevařského průmyslu (říkáme sice „těžit dřevo“, ale uvědomuje si někdo, že „těžíme“ živé bytosti?). Keltové někdy využívali nařezaných proužků osiky ke košíkářským pracím. Stejný význam jako osika měl v jižněji položených krajích také fíkovník. Další rostliny tohoto znamení jsou boryt barvířský a kapraď samec. Mezi oblíbené barvy lidí osiky patří jiskřivě bílá lila. Pokud jste zrození ve znamení osiky, pak se k vám z drahých kamenů hodí nejlépe diamant, opál nebo zirkon.

 

 


 

Lidé Buku

 

Buk je stromem těch, kteří se narodili o zimním slunovratu, tedy:
21. 12.

Lidé, narození v tento den, dostali do vínku celou řadu jedinečných vlastností. V zaměstnání najdeme tyto lidi velmi často na vedoucích místech, pro něž jsou přímo předurčeni. Jde totiž o lidi, kteří nejenže mívají odvážné životní plány, ale dokáži je většinou proměnit ve skutečnost. Bývají velmi houževnatí, cílevědomí a pracovití. Ve sporu s nimi jejich protivníci velmi brzo zjistí, jak tvrdé a houževnaté je dřevo buku i povaha těchto lidí. Pokud je bud přesvědčen o své pravdě, neustoupí ani o píď, nesleví ze svého přesvědčení, ani za cenu vlastního ohrožení. Proto bývá člověk-buk velmi dobrou oporou pro ostatní. Pokud patříte mezi jeho přátele, lepšího ochránce nenajdete. Nebezpečná však je pro ně možnost ztráty kontaktu s realitou, která pokud se projeví vede k despotickým projevům těchto lidí. Přestože bývají lidé buku velmi šetrní, jejich šetrnost nikdy nepřeroste v lakotu. Naopak bývají velmi nenároční, vděční a dokáží se těšit doslova z každé maličkosti. Protože si příliš nelámou hlavu zbytečnými starostmi, působí někdy navenek trochu dojmem lehkomyslných lidí, ale těmi lidé buku nikdy nejsou. Je to dojem vyvolaný tím, že oni vždycky velmi dobře vědí co chtějí a skoro vždycky toho dosáhnou. Přesto to nemají jednoduché ti, kteří žijí s nimi. Soužití s lidmi buku vyžaduje často velkou dávku tolerance a někdy velkou přizpůsobivost. V lásce jsou opatrní a vybíraví. Nedá se však říci, že by měli malou fantazii a rozhodně s nimi není nuda. V manželství se buk projevuje jako spolehlivý partner, který dokáže věnovat své rodině, zázemí a domovu ohromné úsilí. Člověk, narozený ve znamení buku, bývá skutečně „zdravý jako buk“. Tito lidé mají od přírody nadělenou přirozenou odolnost proti běžným neduhům. O své zdraví a stejně i o svůj zevnějšek většinou velmi aktivně pečují, někdy až příliš. Choroby je postihují až ve velmi pokročilém stáří a nejvíce pak bývají ohroženi infarktem a oběhovými poruchami. Zrozenci buku často mívají rádi hnědou nebo černou barvu, milují kočky a měděné nebo bronzové ozdoby. Mezi vždy něčím výjimečnými lidmi zrozenými ve dni buku, tj. o zimním slunovratu, najdeme jak vynikající umělce, jakým byl např. Zdeněk Fibich, tak i nebezpečného despotu Josefa V. Stalina. Buk je jedním z nejhojnějších listnatých stromů v jižní a střední Evropě. V Anglii se leckde ještě dodnes nazývá buk „matkou lesa“. Jeho hladká, olověně šedá kůra jakoby sváděla k popsání jako čistý list papíru. Však také slovanské a germánské jazyky odvodily název buku z odvozeniny slova písmeno (bukva, Buchstabe). Podobně jako dříve Druidové, i germánské kněžny údajně věštily z run, vyrytých na bukové hůlky. Právě způsob věštění z magických znaků vyrytých do dřevěných hůlek je téměř nepochybně převzat od Druidů, bohužel se však nedochoval žádný písemný doklad, který by to potvrdil. Bukové dřevo se odedávna používalo k výrobě dřevěného uhlí a k uzení. Bukvice byly vynikající potravou pro vepře, které Keltové chovali. Buk byl odedávna považován za strom, poskytující ochranu v nejistých časech. Do buku neuhodí ani blesk, říká se – a je to pravda, neboť buk má kořeny vedoucí jen povrchovou vrstvou půdy a proto blesky nepřitahuje. Čaj připravený z bukové kůry má protihorečnaté účinky, vývar z bukových listů byl považován za účinný proti svědivým vyrážkám a omrzlinám. Buky doslova vyzařují osvěžující jas a poskytují příjemný chládek. Lidé unavení duševním vypětím, kteří potřebují duševní osvěžení, by měli vyhledat statný buk. Stačí jen chvíli postát pod jeho mohutnou korunou, abychom pocítili, jak rychle dokáže doslova provětrat hlavu, očistit mysl a uvolnit jasné vnímání.

 


 

Lidé Břízy

 

Bříza je stromem těch vzácných lidí, kterým bylo přisouzeno zrození o letním slunovratu:
21. 6.

Lidé, kteří jsou zplozeni ve znamení břízy, jsou neobyčejně příjemné a dobré povahy. Škoda, že je to tak vzácné znamení, kterým se může pochlubit jen málokdo. Břízy jsou výhradně duchovně a citově založení lidé, kteří nejsou nikterak vázání na hmotné statky. Jsou velmi skromní, nikdy na ostatních nic nevyžadují, nikdy nikomu nepůsobí žádné starosti. U člověka zrozeného jako bříza si můžete být naprosto jisti, že nikdy nezneužije vaší důvěry nebo laskavosti. Břízy milují útulný domov, dobré knihy, pěknou hudbu a jediné, co nesmí postrádat, je přítomnost spřízněné duše. Na svůj osud, jakkoli bývá někdy těžký, si nikdy nestěžují. Přes svojí jemnost a zdánlivou křehkost bývají lidé břízy neobyčejně houževnatí a pracovití. Jsou nadáni přirozenou inteligencí a velkým přebytkem fantazie, což jim umožňuje překonat mnoho překážek, s kterými se v životě často setkají. Jejich nepochybné nadání, skromnost a neobyčejná morálka jim zjednávají ve společnosti úctu a uznání. Díky své skromnosti a minimálním nárokům bývají lidé břízy spokojeni v každém prostředí a při každé práci. Nejvýrazněji se však jejich nadání projevuje v umění a literatuře. Je to však skromnosti a neprůbojnost, které způsobují, že lidé břízy se jen málokdy ocitají na výsluní slávy. Břízy bývají často puritánské a někdy mají sklon k moralizování. Většinou však dokáží rozeznat podstatné od malicherností a své názory nikomu příliš nevnucují. Bohužel v dnešním často tolik citově odcizeném světě se někdy lidé břízy stávají terčem nenávisti lidí závistivých a těch, které jejich čistota a skromnost provokuje. Lidé břízy se nikdy nebrání a stahují se do sebe. Přestože pomoc nikdy nevyhledávají, neměli bychom v takových případech zůstat nečinní. Bříza je typický strom jara, lásky a světla. Keltové ji považovali za vtělení bohyně Matky, zejména její panenské podoby bohyně Brighid. Také u jiných národů se těší bříza velké úctě a např. Estonci jí mají ve svém znaku. Z březového proutí vyzařuje omlazující a očišťující energie. To vědí severské národy, které březové proutí používají v saunách, březovým proutkem šlehali mládenci na jaře dívky, pod břízou (nebo májkou z břízy) se líbali milenci o Beltinu a věneček z březových větviček darovaný dívce či mládenci znamenal vyznání lásky. To, že tento strom skutečně vyzařuje do okolí lásku, si můžete snadno ověřit. Zjevte své vyvolené (nebo vyvolenému) své city pod břízou! Pokud jsou opravdové, můžete si být jisti, že budou opětovány. Bříza je stejně užitečný strom jako lidé v jejím znamení zrození. Není třeba se ani zmiňovat o jejím blahodárném účinku na vlasy a pleť, je všeobecně známý a to již několik tisíc let. Málo se však ví, že čaj mladých listů břízy bělokoré účinně rozpouští ledvinové kameny. Působí také jako jemné laxativum. Široké použití nacházejí březové přípravky v homeopatii. Březové dřevo obsahuje snadno hořlavé dehtové látky a proto hoří i mokré. V lidové magii se lístky březové kůry používaly k přivolání lásky: za novoluní se na bílou kůru napsalo konkrétní přání, kůra se pak spálila a popel vhodil do řeky. Bříza je však i stromem mateřské lásky, proto Keltové vyřezávali dětské kolébky téměř výhradně z březového dřeva.

 


 

 

Lidé Jabloně

 

Jabloň je strom lidí, kteří se narodili v období:
22. 6. – 30. 6.
22. 12. – 30. 12.

Jabloňoví lidé jsou vždy sympatičtí, nadaní zvláštním kouzlem osobnosti. Při jednání s ostatními lidmi bývají srdeční a velkorysí. Jsou to lidé hloubaví a ochotní pustit se do jakéhokoliv dobrodružství. Mívají velkou lásku ke knihám a solidní vědecké nadání. Milují luštění nejrůznějších hádanek a logických hříček a jejich objevitelský duch se může projevit v kterémkoliv oboru. Dobrodružná povaha má svoji odvrácenou stránku v jejich milostném životě, neustálá touha objevovat něco nového bývá zdrojem jejich četných milostných dobrodružství. Přesto však tito lidé mnohdy nalézají v manželství uspokojení a obvykle se usadí. Nepotřebují nic jiného, než vnímavého partnera s citlivou duší. Zrozenci jabloně mají často velmi mnoho přátel, mimo jiné i proto, že jsou neobvykle obětaví, nezištní a schopni se rozdělit o cokoli. Jejich velkorysosti však bývá dosti často zneužíváno, dokonce se často nechají oklamat. Přes svojí důvěřivost však zdaleka nejsou lidé jabloní ani trochu naivní nebo lehkomyslní. V zaměstnání bývají tito lidé mnohdy nespokojeni a často je mění. Nesnášejí totiž monotónní a jednotvárnou práci, mají rádi změnu. Jejich život bývá celkově dosti pestrý, dalo by se říci, že si lidé jabloně často a rádi komplikují život. Někdy jej však takto komplikují i svým blízkým, kteří si občas musí „obrnit nervy.“ Mezi typické zrozence jabloně patří mnoho známých spisovatelů: Antoine de Saint-Exupéry, Rudyard Kipling (oba znalci jak duší zvířat tak i dětí), mistr hororu Ambrose Bierce, vypravěč a novinář Eduard Bass, či kontroverzní Henry Miller. Patří sem i umělci jako Marlene Dietrichová, malíř Peter Paul Rubens a vynikající skotský fyzik William T. Kelvin. Jabloň je člověku známá již od mladší doby kamenné a její vyšlechtěné odrůdy se pěstovaly již za dob Keltů i u nás. Tento nevelký strom, jenž v původní plané formě obýval světlejší okraje lesů, byl odedávna předmětem dávných mýtů a mystérií. V keltských mýtech se hrdinští králové a druidové odebírali po smrti do bájného Avalonu, čili země jablk. Také v keltských pohádkách občas vystupuje nádherný strom se zlatými jablky, obdařenými nadpřirozenou mocí. Hrdinové v těchto příbězích museli obvykle postoupit mnoho těžkých zkoušek a dobrodružství, než se jim podařilo tato jablka získat. Obdobné mýty se vyskytují v řeckých bájích (Herakles a jablka Hesperidek) nebo v germánských ságách (zlatá jablka nesmrtelnosti bohyně Iduny). Teprve křesťanská církev přisoudila jablku symbol hříchu a svodů – jablko, které Adam snědl, mělo Evě i jemu podle navádění hada dát možnost „jako Bůh znát dobré i zlé“. Keltové chovali k jabloním velkou úctu a jablka považovali za symbol nesmrtelnosti a věčného života. Bývalo zvykem jablka zahrabávat do země jako dar zemřelým, kteří čekají na znovuzrození. Lidem smutným a nešťastným jablka vracejí energii a chuť do života. O léčebných účincích jablek na lidský organismus by se jistě dala napsat celá kniha. Málokdo ví, že i téměř nepoživatelná planá jablíčka lesních jabloní lze využít. Z nakrájených a usušených tenkých plátků se totiž dá připravit vynikající čaj, pročišťující krev a snižující horečku. Příbuzným stromem je hrušeň, považovaná někdy za sestru jabloně. Jablka i hrušky sloužily často jako prostředek k lidovým věštbám, vzpomeňme si na ono rozkrajování jablka napříč o Vánocích. Všeobecně platilo, že muži hledali odpovědi spíše u jabloní, zatímco ženy u hrušní. Věřilo se také, že když se vylije voda z prvního koupání novorozené holčičky na kmen hrušně, dítě bude zdravé. Mladé dívky o Vánocích házely dřevák přes korunu hrušně, pokud na ní zůstal viset, bylo to znamení, že se děvče brzy vdá. Dřevo hrušní i jabloní je poměrně dost oblíbené mezi řezbáři.

 

 


 

Lidé Jedle

 

Jedle je strom lidí, kteří se narodili v období:
1. 7. – 9. 7.
31. 12. – 8. 1.

Jedle charakterizuje lidi velmi pracovité a nadané, obdařené jakousi chladnou krásou a důstojností. Jedloví lidé se dokáží s originalitou sobě vlastní pustit do jakékoliv práce či problému a většinou své úsilí dovedou do úspěšného konce. Jsou schopni rychle se učit a získávat nové poznatky. Mají ambice něco v životě dosáhnout. Jejich svědomitost jim velí neutíkat od problému a tak se často stává, že se ocitají v zaměstnání, které neodpovídá jejich schopnostem a představám. Zrozenci jedle bývají ve styku s ostatními lidmi velmi zdrženliví a nedůvěřiví. Velmi neradi riskují a nikdy se nespoléhají na ostatní. Přes tuto svojí uzavřenost a odstup jsou schopni nezištné a obětavé pomoci jiným lidem. Díky své zdrženlivosti se nesnadno seznamují, mnoho lidí odradí svojí nedůvěřivostí. Někdy bývají lidé jedle dosti náladoví, umínění a hádaví. Také v lásce to nemívají snadné. Nesnadno si hledají partnera, který by splňoval jejich dosti vysoké nároky. Zamilují-li se však, jejich láska nemá hranic. Jedle nemívají jednoduchý život. Jejich přímá povaha je žene do častých konfliktů s okolím, i když většinou bývá právo na jejich straně. Z toho vyplývá nejčastější zdravotní ohrožení lidí jedle: jsou to choroby stresu, vysoký tlak a oběhové potíže. Ke stáří bývají často postiženi dlouhými vleklými chorobami, které jim znepříjemňují život. Přesto se obvykle dožívají vysokého věku. V naší zemi jedli částečně vytlačil smrk, který má s jedlí mnoho shodných vlastností. Pokud jste zrozeni v tomto období a jedle vám není nijak blízká, je pravděpodobné, že tím pravým stromem bude smrk. V některých pramenech je tomuto období zasvěcen i tis, který však má jiný symbol oghamu a také poněkud jiné vnitřní vlastnosti. Tis je a byl považován za strom smrti a pojítko k dávným předkům, proto se jinak ve stromokruhu nevyskytuje. Mezi nadanými a pracovitými lidmi jedle nacházíme známé vynálezce Nikolu Teslu a Františka Křižíka, skladatele Josefa Suka, básníka Jeana de la Fontaine a spisovatele Franze Kafku. Jedle je dnes u nás dost vzácný strom, neboť se nám jej téměř podařilo vyhubit průmyslovými exhaláty, na něž je velmi citlivá. Nebylo tomu tak před staletími, kdy byla jedle hojným stromem lesů ve středně vysokých polohách. Tento nádherný strom dosahující až 50 m výšky a věku 200 – 300 let (výjimečně i 800 let) vzbuzoval u Keltů posvátnou úctu. Zejména když poznali vynikající léčivé a antiseptické účinky silic, které obsahují jedlové výhonky. Jedlová pryskyřice je nepostradatelnou součástí mastí proti revma a artróze, má vynikající hojivé účinky a z čerstvých výhonků se vyrábějí přípravky proti kašli a bronchitidě. Keltové jedli uctívali a o zimním slunovratu (tehdy se slunovratové noci říkalo „noc bílé jedle“) to byly právě jedle, které zdobili barevnými pentlemi, pečivem a posvátnými ozdobami. Pod ně pak přinášeli dary svým bohům, čímž vytvořili předobraz mnoha dnešních vánočních zvyků. V některých krajích bylo zvykem dávat zesnulým při pohřbu pod jazyk jedlové semínko, což jen dokazuje, jak úzce spojovali Keltové lidskou duši se stromy. Pokud se vám někdy podaří v lese objevit jedli, je to znamení, že v tom místě to s životním prostředím ještě není tak špatné. Věnujme proto těmto užitečným a vzácným stromům úctu, zaslouží si ji.

 


 

Lidé Jilmu

 

Jilm je strom lidí, kteří se narodili v období:
10. 7. – 18. 7.
9. 1. – 17. 1.

Jilm charakterizuje lidi velmi důvěryhodného vzhledu a rozvážného vystupování. Klid, duševní pohoda, sebeovládání, to vše doslova z lidí jilmu vyzařuje. Tito lidé dokáží vše velmi pečlivě naplánovat, jejich rozvaha se projevuje velkou předvídavostí, málokdy tyto lidi něco zaskočí. Okolí často doslova žasne, když se stane něco neočekávaného, všichni jsou vykolejení, jen jilm s klidem konstatuje, že to se dalo předpokládat a je připraven situaci řešit. Ve vztahu k ostatním lidem jsou jilmové přátelští a pohodoví. Jejich pohotovost a silný smysl pro humor je řadí k nejoblíbenějším lidem ve společnosti. Jejich jednání vychází téměř vždy z ušlechtilých pohnutek. Nebývají to také žádní skrblíci a zcela jistě nepovažují hmotné statky za cíl svého životního snažení. Mají lidé jilmu vůbec nějaké špatné vlastnosti? Všude najdeme dvě tváře. Předvídavost a rozvaha tyto lidi často předurčují do vedoucích funkcí. Zdálo by se, že jsou pro ně přímo zrozeni. Ale ouha, ve vedoucím postavení se jilmoví lidé, zvyklí klást poměrně vysoké nároky na sebe, stávají nepříjemně náročnými až despotickými šéfy. Co je to platné, že má podřízený svůj vlastní názor, když jeho šéf mu už dávno naplánoval co, kdy, jak, kde a proč. Se zdravím na tom jilmové nebývají moc dobře. Jejich křehký organismus bývá často napadán nejrůznějšími úpornými a dlouhotrvajícími chorobami. Problémy mívají nejčastěji s ledvinami, močovými cestami, některými dalšími vnitřními orgány, ale také s revmatickými potížemi. Nejlepším lékem na všechny jejich neduhy je klidný a jistý domov, k němuž mívají velmi vyvinutý vztah. V běžném životě jsou jilmové tolerantní lidé s velmi vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Jsou to pilní lidé s tvůrčím duchem. Je zvláštní, že velmi mnoho básníků (Michael Vescoli jich vyjmenoval čtyřicet) je zrozeno právě ve znamení jilmu. Mezi typické patří např. J. B. Moliere, G. E. Lessing nebo Alexander Dumas, kupodivu si však Vescoli nevzpoměl na Francesca Petrarcu. Mezi známé lidi jilmu patří spisovatelé Gustav Meyrink a Patricia Highsmithová, malíř Paul Cézanne, státník a přírodovědec Benjamin Franklin, fyzikové James Watt a Lev Davidovič Landau či geniální „velký konstruktér“ kosmických raket Sergej P. Korolov, který je mj. přesně tím případem despotického šéfa, který se stává z lidí jilmu ve vedoucích funkcích. Jilm je uznávaný starobylý léčivé strom. Různé druhy jilmu obývaly dříve celou Evropu od říčních údolí až po horské partie. Bohužel se v tomto století stal velmi vzácným stromem, neboť jej těžce postihla epidemie zvláštní houbové choroby, kterou přenáší kůrovec. Přežilo pouhých deset procent původní populace a dnes již najdeme jen občas ojedinělý strom. Látky, které jsou obsaženy ve spodní vrstvě kůry (borce) jilmu, mají neuvěřitelně příznivý vliv na poškozenou pokožku. Jejich hojivý, protizánětlivý a uklidňující účinek znali již staří Keltové, kteří používali na prášek usušenou jilmovou borku jako základ do léčivých placek. Vypadalo to zpravidla takto: výluh z čerstvých nebo sušených bylin se smíchal s jilmovým práškem na kaši, z té se vytvarovala placka, která se přiložila na postižené místo a převázala čistým plátnem. Avšak, prosím, nezkoušejte napodobit tuto metodu! Jilm už je příliš vzácný a nám lidem již dal vše, co mohl. škoda je každé ulomené větvičky. Stejný význam i znak oghamu Keltové přisoudili i cesmíně, o které již byla řeč. Stejně jako jilm byla cesmína považována za ochrannou bylinu. Odtud pramení velmi úzký vztah lidí v tomto znamení k domovu, neboť cesmína symbolizuje vztah k rodině, domovu a rodné zemi. Lidé jilmu mívají rádi tmavě zelenou barvu, jejich povaze by měl vyhovovat z drahých kamenů nejlépe smaragd. Také budou mít patrně kladný vztah ke kočkám, neboť podle keltské mytologie právě kočka bývá jejich ochranným zvířetem.

 


 

 

Lidé Hlohu

 

Hloh je strom lidí, kteří se narodili v období:
19. 7. – 27. 7.
18. 1. – 26. 1.

Hloh, přestože je vlastně keřem, byl považován v keltské mytologii za strom a dokonce za tolik důležitý, že mu byl vyhrazen i jeden měsíc v kalendáři. Hlohoví lidé jsou zejména v mládí plní optimismu, chuti do nových skutků a změn. Jako mladí jsou za všech okolností spokojení a nepotřebují k životu mnoho. Ve vztahu k ostatním bývají věrní a obětaví. S přibývajícími léty se však jejich povaha dosti mění. Cítí-li jakékoli omezení, stávají se popudlivými a vztahovačnými. Zdravotní problémy, kterým se ve stáří nevyhnou, z nich často udělají mrzouty, kteří mají sklon své problémy přeceňovat. Nutno ovšem říci, že jejich zdraví má dosti pevný kořínek a problémy ani ve stáří nebývají zásadní. Lidé hlohu se rádi navenek tváří, že jim příliš o hmotné statky nejde, což však nebývá pravda a nejednou se z nich stávají hamižníci. Z toho důvodu se někdy stává, že nejednají s ostatními upřímně, neboť ledují vlastní cíle nebo osobní výhody. Bývají však poměrně dobrými organizátory a to i přesto, že navenek tak nepůsobí. Jim samotným se totiž zdá, že působí více zmatků než užitečných rozhodnutí a někdy působí dojmem, že ztrácejí přehled a kontrolu nad událostmi. Přesto však bývají jejich rozhodnutí obvykle správná, což se bohužel ukazuje až s určitým zpožděním. Mívají umělecké nadání, ale málokdy dostatek trpělivosti jej systematicky rozvíjet. V lásce bývají lidé hlohu spokojení obvykle až po dlouhém hledání a mnohdy se u nich stává, že šťastné manželství nachází až napodruhé či ve zralejším věku. Jakmile však někoho milují, jsou obětaví a věrní za všech okolností. Stejné je to i s jejich přátelstvím. Hlohoví lidé nebávají rádi osamocení a nejvíce šťastní se cítí v rodinném kruhu či společnosti nejbližších přátel. Naopak jejich nepřátelé v nich mají velmi nepříjemné protivníky, kteří rádi používají jako zbraň i humor a ironii. Sarkasmus a kousavá ironie je obvyklou reakcí těchto lidí vůči nepřízni osudu, která je bohužel dosti často postihuje. Nespokojenost a nepříznivá hra osudu je však nepřivádí k zoufalství, ale spíše je vede kvůli něčeho dosáhnout a tím k pracovitosti, která by jim jinak chyběla. Mezi lidmi hlohu nalézáme zejména spisovatele George Bernada Shawa, George Orwella a Aldouse Huxleye. Nalezneme zde i geniálního a nepochopeného Wofganga Amadea Mozarta, filosofa Francise Bacona a státníka Franklina Roosevelta. Hlohové keře bývaly kdysi důležitou součástí posvátných hájů. Hloh symbolizoval především plodnost a jako takový měl místo zejména při obřadech Beltinu. Beltine byl také považován za den, kdy se poprvé směla otevřít poupata hlohu. Jeho květy prý silně působí na mužskou erotiku a proto nesměly chybět při žádném čarování na přivolání lásky. Hlohové keře byly vždy spojeny s tajemnem a mystikou v keltských mýtech. V irských legendách se zachoval popis glam dicind, rituálního zlořečení, které adresovali básníci (bardové, druidové) králi, s nímž nebyli spokojeni. Vydali se na kopec, na němž rostl hloh, tam se postavili zády ke keři a čelem ke králi, a za větru vanoucího od severu odříkali jeden po druhém verše kletby do kamene, který drželi v ruce spolu s trnem hlohu. Pak kámen uložili pod hlohový keř. Pokud byla jejich kletba neoprávněná, pohltila je okamžitě zem, pokud však byl špatný král, pak se propadl do země on, jeho žena, kůň i pes. Bobule a květy hlohu jsou výborné srdeční tonikum. Připravuje se z nich řada prostředků pro snížení tlaku a proti nejrůznějším srdečním potížím. Pomáhají dokonce snižovat hladinu cholesterolu. Hlohový květ je např. důležitou součástí čajové směsi Alvisan. V jižní Evropě měl pro Kelty podobný význam jako hloh i cypřiš. Cypřiš byl považovaný za strom, který člověku pomáhá soustředit se na podstatu věci a zabraňující „rozptýlení myšlenek“ čili roztržitosti.

 

 


 

Lidé Cypřiše

 

Cypřiš je strom lidí, kteří se narodili v období:
28. 7. – 5. 8.
27. 1. – 4. 2.

Lidé cypřiše jsou tolerantní, vynalézaví, věrní, ale také dost líní a mají sklony k utiskování slabších ve svém okolí. Jeho povaha je velmi vzácná, protože se dokáže bezelstně a intenzivně těšit ze všeho, co život přináší. Lidé tohoto znamení mají silnou vůli najít východisko, i kdyby to mělo znamenat jejich nepohodlí. Snad proto ani v těch nejhorších situacích neztrácejí naději na zlepšení věcí, rozvahu a dobrou vůli. Cypřišům ale velmi vadí jakékoliv omezování osobní svobody a pokud ho přinutíte žít ve stísněných podmínkách ať už ve fysickém, nebo duchovním smyslu, brzy se stane mrzoutským a dokáže otrávit život i tomu největšímu optimistovi. Přitom nemá rád samotu, které se úzkostlivě vyhýbá. Nejraději tráví čas v kruhu rodiny nebo mezi dobrými přáteli. Obojí nutně potřebuje k tomu, aby byl v životě spokojený. Ve společnosti bývá oblíbený, na ostatní působí jeho přítomnost uklidňujícím dojmem. Cypřišoví lidé milují přírodu, rádi se toulají, jsou přímo nadšení cestovatelé. Jejich hlavní zájem se soustřeďuje na poznávání nových krajů a zvyků lidí, kteří tam žijí. Zrozenci Cypřiše si z celého srdce přejí být šťastní. Nic jiného je nezajímá, nepřikládají zvláštní význam ani životnímu úspěchu, ani hmotným statkům. Proto nebývají úspěšní obchodníci, politici, podnikatelé. Cypřišům nejlépe vyhovují povolání vyžadující neustálý kontakt s lidmi, kdy ale mohou pracovat do jisté míry sami a nikdo neomezuje jejich rozlet a nezkrotné nadšení. Výborně se uplatňují například jako průvodci cestovních kanceláří, řidiči kamionů, piloti a podobně. Jejich kariéra však nebývá závratná, protože se o společenský postup nijak nesnaží. Naopak se pečlivě vyhýbají všemu, z čeho by mohli mít potíže, které by narušovaly jejich štěstí. Cypřišové velmi rádi sní s otevřenýma očima, nechávají se volně unášet životem, který si organisují a uspořádavají jen v případě krajní nevyhnutelnosti a s velkým sebezapřením. Největším překážkou na cestě Cypřišů ke štěstí je právě jejich snaha vyhnout se veškerým náročným a stresujícím situacím. Neuvědomují si, že v životě je někdy nutné stát si na svém a občas i riskovat, jinak není možné pokročit dopředu. K lidem, kteří jsou Cypřiši nějakým způsobem podřízení, se chovají se značnou dávkou nekompromisnosti a přísnosti. Jelikož ale Cypřišům zpravidla chybí organisační talent, jsou výsledkem zmatky, chaos a vzájemné hádky, kdy jeden obviňuje druhého. Lidé zrození ve znamení Cypřiše se pro svou nechuť k řešení problémů a sklonům k panovačnosti nehodí do vedoucích funkcí. V manželství se chovají stejně, od svého partnera vyžadují až podlézavou podřízenost a bezmeznou odddanost. Pokud jim to jejich současný protějšek nechce nebo nemůže poskytnout, bez milosti jej vymění za jiného. V lásce jsou Cypřiši divocí a smyslní. Než se usadí a najdou člověka, který se jim podřídí, vystřídají mnoho partnerů. Jakmile najdou toho pravého, milují jej silně a nezkrotně. V takovém případě jsou pak věrní až za hrob. Lidé Cypřiše se v životě těší dobrému zdraví, stejně jako jejich patron, který je silným a krásným stromem. S přibývajícími lety hrozí lidem Cypřiše nebezpečí, že se pod vlivem okolí stanou hypochondry, když budou na sobě hledat nemoci, které "přeci každý v tomhle věku má."

 


 

Lidé Modřínu

 

Modřín je strom lidí, kteří se narodili v období:
15. 8. – 23. 8.
14. 2. – 22. 2.

Lidé modřínu působí obvykle dojmem sebejistých a rozhodných lidí. Velmi rádi imponují okolí a vždy mají snahu zaujímat dominantní postavení. Rozhodující roli se snaží hrát nejen v zaměstnání, ale i ve společnosti a v rodině. Mají tvůrčího ducha, fantazii a často neobvyklé nápady. Modříni jsou velmi pracovití a dokáží si udržet vysokou pracovní morálku, ve vztahu k sobě jsou v tomto ohledu docela přísní. Jejich tvůrčí schopnosti se často projevují v umění nebo vědě, mívají rádi hudbu a rozumí jí. Ve snaze o soulad mezi skutky a myšlenkami dostávají se modříni do jakéhosi zvláštního stavu povznesení nad tento svět a dokáží vykonat ohromné skutky, aniž by přitom mysleli na důsledky pro svoji osobu. Ve společnosti se modřín projevuje jako přímočarý člověk s přirozenou nechutí k přetvářce a lži. Člověk modřínu není žádný diplomat. Bohužel bývá někdy zbrklý v úsudku, v jednání s lidmi je značně netaktický a neopatrný. Přestože navenek jedná a rozhoduje sebejistě, stává se často obětí intrik a někdy bývá jeho jednání obratně vedeno někým jiným. Jeho přímočarost i neopatrnost jej často přivádí do dobrodružných situací, které miluje. Mezi lidmi tohoto znamení je však také nemálo hrdinů a mučedníků. V lásce je modřín vybíravý a dokáže na „tu pravou“ čekat třeba celý život. V lásce bývá překvapivě nesmělý až neobratný, jemný a citlivý. V rodinném životě bývá oporou. Miluje pohodlí, ale nemá rád zbytečný přepych, v majetkových otázkách bývá uvážlivý a rozumný. Modříni se zpravidla těší dobrému zdraví většinu svého života. S chorobami, které je potkávají, se vypořádávají rychle a bez špetky sebelítosti. Nikdy se svými bolístkami neobtěžují okolí. Nejčastěji je trápí plicní choroby, ve stáří je někdy zlobí játra. Podle keltské mytologie je ochráncem těchto lidí orel. Z drahých kamenů jim nejlépe vyhovuje ametyst, topas a safír. Mezi známé lidi modřínu patřil státník Abraham Lincoln i císař František Josef I., spisovatel Boris Pasternak (jehož gesto odmítnutí Nobelovy ceny v roce 1958 je krásným projevem typického člověka modřínu), fyzik Alessandro G. Volta a také legendární loupežník Václav Babinský, jenž „bohatým bral a chudým dával, přičemž nikdy nikoho nezabil“. Modřín je nádherný strom, původní ve všech horských oblastech Evropy, kde roste i ve výškách do 2000 metrů nad mořem. Jeho dřevo je trvanlivější a pevnější než u ostatních jehličnanů, používalo se ke stavbě domů a kdysi se z něj dělaly střešní šindele. Modřín je stromem horských víl, které nad ním mají ochrannou moc. Podle pověstí se tyto víly vždy mnohonásobně odvděčily lidem, kteří jim pomohli. Vykuřování modřínovým dřevem, či jen pálení modřínového jehličí prý dokázalo odvrátit nepříznivé vlivy. Malým dětem Keltové někdy zavěšovali kousek modřínové kůry na krk, aby je chránil před očarováním. Modřínový les má zvláštní tiché kouzlo. Stojíme-li nějakou dobu pod těmito stromy, můžeme si pomoci od nedostatku sebedůvěry a dokážeme pak lépe využívat své nadání. Kontakt s modřínem také pomáhá lépe snášet nepřátelské postoje lidí i nepřízeň osudu. V literatuře se často jako strom tohoto období uvádí též cedr, který však u nás neroste. V jižněji položených oblastech však Keltové cedr znali a velmi si jej vážili. Jeho silice sloužila ke konzervování a pevné dřevo ke stavebním účelům. Pod stejný znak oghamu patří i janovec, kapradí a rákos.

 


 

Lidé Borovice

 

Borovice je strom lidí, kteří se narodili v období:
24. 8. – 1. 9.
23. 2. – 3. 3.

Borovice charakterizuje lidi odvážné a optimistické. Člověk, zrozený v tomto období, bývá nesmírně houževnatý v naplňování svých životních cílů. Za svým si dokáže jít neobyčejně tvrdě, ve sporech je neústupný a v mezích slušnosti i zdravě drzý. Pokud si je jist svojí pravdou, neuznává autority, dokáže vzdorovat a někdy být i pěkně paličatý. Pokud je to nutné, dokáže i dosti riskovat, na druhé straně si nerad vytváří zbytečné problémy. Borovice jednají rychle a přesně, díky schopnosti okamžité improvizace si dokáží poradit v mnoha krizových situacích. Mívají slušné organizační schopnosti a racionální uvažování, které však nijak neomezuje jejich bujnou fantazii. Borovice nebývají lvi společnosti, povahově jsou spíše introverti, avšak rádi se obklopují příjemnými lidmi. Bývají dobrými přáteli, i když je určitá mez, která ohraničuje jejich obětavost. V lásce se jejich obvyklé vlastnosti rychle mění. Racionálně a logicky uvažující borovice rychle podléhá emocím, je smyslná, impulzivní a nechá se snadno připoutat. Každé zklamání, ke kterému pak dochází, prožívá velmi hluboce, nechá se brzdy odradit a znechutit. Život v této oblasti jí komplikuje i to, že se za všech okolností chce vypořádat s problémy čestně. Borovice potřebuje k životu pevné zázemí, které hledá v rodině. Miluje útulný domov, nevyniká však velkou šetrností. Jindy přesná a racionální borovice vidí v penězích jen pomíjivý prostředek k získání potřebných věcí a nebývá tedy zrovna vhodným strážcem rodinné kasy. Lidé borovice si zachovávají optimistické myšlení za všech okolností, nikdy nepropadají dlouhodobé sebelítosti a vždy si zachovávají důvěru v lepší budoucnost. Ženy – borovice jsou doslova dětmi štěstěny: mají předurčen poměrně bezproblémový a krásný život bez vážnějších nesnází. Mezi lidmi borovice nacházíme velké básníky jako Johanna W. Goetha a Victora Huga, skladatele Georga F. Händela, Bedřicha Smetanu, dirigenta Leonarda Bernsteina, filosofa-astronoma Camille N. Flammariona, fyzika Heinricha R. Herze, geniálního detektiva Allana Pinkertona i státníka George Washingtona. Borovice patří mezi nejstarší stromy, které v našich zemích rostou již desítky tisíc let. Keltové říkali o borovici, že je „matkou moudrosti“, snad díky ohromné skromnosti a vytrvalosti, s kterou tento strom dokáže růst doslova ze skály. Jiný přídomek zněl „ohnivý strom“, to proto, že tehdy lidé používali borové pryskyřice na výrobu loučí. V neposlední řadě byla borovice pro Kelty také stromem zdraví, neboť její léčivé účinky se projevují v mnoha různých směrech. Již jen letní pohyb v borovém lese, kdy vdechujeme slunečním světlem odpařené borové silice, má neuvěřitelně léčivý účinek na všechny plicní choroby od nastuzení až po bronchiální astma. Borové silice, obsažené v koupeli, nebo v masážních olejích jsou vynikajícím přípravkem proti revmatismu a poruchám prokrvení. Méně se už ví, že kouř z pálené borovice má dezinfekční účinky a zabraňuje hnilobě. Vykuřování, které se jako zvyk ještě občas někde udržuje, má vliv například na pomalejší zkázu potravin. Zajímavé je také to, že tento kouř obsahuje hodně volných iontů a působí blahodárně například proti únavě a stresu. Ze stejného důvodu se při slavnostních příležitostech zapalují svíčky – dá se celkem snadno vědecky dokázat, jaký vliv mají volné ionty na psychiku, soustředění a celkovou náladu lidí. Však také křesťanské církve pohanský zvyk vykuřování ochotně převzaly a začaly k němu používat pryskyřici z kadidlovníku. Pálení borovice, zejména o zimním slunovratu (Vánocích), je starý zvyk, který sloužil k očištění a ochraně domova. Dům se zdobil borovým chvojím, které prý přinášelo do domu radost a mír. Přítomnost borovice nesmírně uvítají lidé smutní a melancholičtí, lidé, kterým chybí radost ze života, jsou malátní nebo vyčerpaní hádkami a nesváry. Těmto lidem lze doporučit toto: najděte si silnou a zdravou borovici, nestyďte se a přitiskněte se k ní co nejpevněji. Zavřete oči a zkuste být chvíli tímto stromem s větvemi ve větru a kořeny hluboko v zemi. Že si někdo klepe na čelo, když objímáte strom? A není to stejné, jako když hladíme psa či kočku nebo jiné zvíře? Strom sice neštěká ani neběhá, ale jinak je to stejně živý tvor jako my nebo zvířata. A komunikovat s okolím umí také, jenom trochu jinak. Mějme proto rádi „své“ i ostatní stromy, umějí se nám štědře odvděčit.

 


 

Lidé Vrby

 

Vrba je strom lidí, kteří se narodili v období:
2. 9. – 10. 9.
4. 3. – 12. 3.

Lidé vrby mívají složitou povahu. Na jedné straně jsou velmi senzitivní, vnímaví a citliví. Na straně druhé mají v sobě jakýsi věčný neklid, vnitřní nespokojenost, proměnlivost nálad i chování. Vrba mívá velkou fantazii, někdy bývá až snivá a dokáže se velmi dobře vcítit do situace druhých. Je velmi dobrým psychologem a umí toho využívat. Není dobré se s ní dostávat do sporů, stává se z ní vytrvalý bojovník, který využije každé slabosti protivníka. Zarazí se jen hrozbou fyzické síly, před kterou má respekt. Vrby umí vychutnávat život plnými doušky, velmi přesně vědí, co k životu potřebují a kde to mohou nalézt. Ke svým cílům dokáží přesvědčivě zmanipulovat kdekoho, často aniž by si to dotyčný uvědomil. Přesto čas od času podlehnou jakémusi nepochopitelnému neklidu, který je nutí ke střídání zaměstnání, neustálému stěhování a různým dalším životním změnám. Melancholická a introvertní vrba také často podléhá pocitům nepochopení a nedoceněnosti. Díky množství rozmarů i velkých nároků na okolí není život s vrbami jednoduchý. V lásce vrby zakoušejí obvykle mnoho trpkosti, z nichž je kupodivu vysvobodí až manželství. Přes svoji nestálost jsou vrby za všech okolností velmi poctiví a charakterní lidé. Nejednou doslova šokují své okolí odvážným a poctivým činem, z kterého jim nekyne žádný prospěch. Velká přizpůsobivost a tolerantnost lidi vrby přivádí k jednomu stolu s žebráky i králi, aniž by se museli nějak přetvařovat. Ve stáří se tito lidé poněkud usadí a pro ostatní se stávají bohatým zdrojem inspirace, to díky svému změnami nabitému a pestrému životu. Vrby se zpravidla dožívají dosti vysokého věku, pak se z nich stávají typičtí úctyhodní starci či stařeny. Vrba byla uctívaným stromem již od nepaměti. Bývala symbolem smutku, ale také obnovy a víry ve znovuzrození. Symbolizovala také moudrost, inspiraci a schopnost nazírání do budoucnosti, proto pod vrbami sedávali kněží kněžky různých náboženství a také umělci. Tvrdí se, že mocný duch vrby, spjatý s mocí Měsíce a vody, dokáže člověka ochránit před zlými vlivy. V keltské lidové magii odjakživa platilo, že stačí se uchýlit k vrbě, svěřit jí své přání a přitom uvázat volný uzlík na její pružné větvičce. Po splnění přání však bylo nezbytné uzlík rozvázat a stromu poděkovat. Odtud je už snadné vystopovat původ rčení „mluvit do vrby“. Vrba byla také našim předkům známá jako strom s mnoha léčivými vlastnostmi. Zejména vrbová kůra, obsahující salicín (látku, jejíž uměle vyrobenou verzi známe pod názvem aspirin) bývala vynikajícím prostředkem proti horečkám, vnitřním zánětům, otokům i revmatickým potížím. Komu chybí vnitřní klid a nosí v sobě nahromaděnou zlost, kdo je zatrpklý a cítí se být obětí osudu, ten by měl vyhledat přítomnost vrby. Vrba dokáže uvolnit tvůrčí myšlenky. obnovit životní vitalitu a rozehnat chmury. K vrbě patří stříbrná barva, lidé vrby si jistě potrpí na stříbrné ozdoby, z kamenů jim vyhovují různé druhy křemene a křišťál. Ochranným zvířetem lidí vrby může být pes, zajíc, jelen, kanec nebo kůň.

 


 

Lidé Lípy

 

Lípa je strom lidí, kteří se narodili v období:
11. 9. – 19. 9.
13. 3. – 21. 3.

Lidé narození v tomto období dosahují svých životních cílů poměrně rychle a snadno. Těžko říci čím to je, prostě mívají štěstí. Přitom sami mívají sklon k pohodlnosti a snaží se zařídit si pokud možno bezproblémový život. Vždy a za všech okolností se vyhýbají konfliktním situacím, nikdy nejdou do přímého střetu. Jsou to lidé kompromisu, mnohdy jsou ochotni k velkým ústupkům, jen aby si nekomplikovali život. Zároveň jsou však lidé lípy velmi přizpůsobiví a schopní žít plný život i ve velmi skromných podmínkách. Lidé spjatí s lípou jsou vrození romantici a zejména v lásce velmi snadno utíkají od životní reality k nesplnitelným snům. Rozpory mezi skutečností a vysněnými představami o ideálech jsou příčinou věčného vnitřního zápasu, který se v nitru každého z lidí lípy odehrává. Ovšem snad právě díky jejich příslovečnému štěstí se dosti často stává, že jejich zdánlivě fantastické sny, které spřádají, dostávají reálný obsah. I když jim dal osud do vínku životní úspěchy a uznání, v lásce už takové štěstí nemívají. Máte-li za manžela či manželku lípu, musíte počítat s její vrozenou žárlivostí. Je to vlastnost, kterou neumí odstranit, pouze více nebo méně skrývat. Pochopitelně, že přehnaná žárlivost komplikuje lidem lípy značně život, Častější prohry v citové oblasti mnohdy vedou u nich k bolestínství a sebelítosti. Pokud se výjimečně některým lípám nedaří ani v běžném životě, stávají se z nich osamělí podivíni, stranící se společnosti. Lidé narození ve znamení lípy bývají mezi lidmi velice oblíbeni. Znají totiž umění naslouchat druhým, bývají neobyčejně trpělivý a vstřícní. Vysloveně jim dělá radost, mohou-li pomoci někomu slovem či skutkem a bývá to obvykle pomoc naprosto nezištná. Charakteristickým příkladem zrozenců lípy je dosud největší génius fyziky Albert Einstein, jehož „sny“ všichni považovali za nemožné. Mezi zrozence lípy patří také básník František Hrubín, jehož vztah k dětem jen potvrzuje to, co již bylo o lípách řečeno, dále spisovatelé Henrik Ibsen, Christa Wolfová, Agatha Christie a herečka Greta Garbo. Lípy patří k typickým evropským a dosud poměrně hojným stromům. O užitečnosti tohoto stromu bylo již mnoho napsáno, přesto však, myslím, nebyl vděk lidí úměrný tomu, co pro ně lípa znamená. Lípy poskytují vynikající pastvu pro včely, které z jejich nektaru dokáži vytvořit jedinečný med. Lipový čaj je jako účinný prostředek proti nachlazení uznáván i lékaři, kteří jinak nad bylinkami ohrnují nos. Keltové si kdysi podle některých tradic přikládali čerstvé listy lípy na unavená oční víčka, vyjasňuje to prý pohled. Z lipového dřeva se dodnes připravuje živočišné uhlí, což je účinný prostředek proti střevním katarům i otravám. V moderní době se díky své relativní odolnosti vůči výfukovým plynům stává jedním z mála stromů, které přežívají ve městských ulicích a vytvářejí jakž takž snesitelné prostředí. Měkké lipové dřevo bylo a je vyhledávaným materiálem řezbářů. Mnoho slavných oltářů je vyřezáno z lipového dřeva, které se kdysi latinsky nazývalo lignum sanctum, čili svaté dřevo. Také všude tam, kde je třeba lehkého dřeva, jako například u rýsovacích prken nebo u násad malířských štětců, tam všude se výborně uplatňuje lipové dřevo. Lípa byla považována za ochranný strom rodin a klanů. Odtud pochází zvyk při narození prvního dítěte zasadit lípu. Byla také stromem zamilovaných a sídlem bohů (bohyň) lásky. Říkalo se také, že lípy chrání před zlými duchy a nikdy do nich neuhodí blesk. Lípa bývá uváděna jako posvátný strom Slovanů. Spíše se však zdá, že byla uctívána odnepaměti a Slované úctu k tomuto stromu od Keltů ochotně převzali. Lípu uctívali i staří Řekové, vzpomeňme si na dojemný příběh o Filemonovi a Baucis. Ať už tedy jako Keltové, Řekové či Slované, mějme tento strom rádi. Lípa svým charakterem patří pod znak oghamu, jehož jméno (straif) nese rozšířený evropský keř, který je však dnes poněkud přehlížen a tím je trnka. Tento nevelký, asi do 3 metrů dorůstající keř roste na vápenitých stráních v celé Evropě, na severu až ke Skandinávii. Jeho květy bávají cenným prvním jarním zdrojem nektaru a pylu pro včely, plody jsou poživatelné (zvláště po přejití mrazem, kdy nejsou tolik trpké) a obsahují hodně tříslovin, vitamín C, glykosidy a spoustu dalších užitečných látek. Z květů trnky se připravuje výborný jemný močopudný a lehce projímavý čaj. Kdysi se z plodů trnky připravovala povidla a také výborné trnkové víno sytě rudé barvy a chuťově velmi podobné portskému. Málokdo již dnes ví, že trnka je zřejmě prapředkem dnešních kultur slivoní (švestek). Opět nelze nevidět celkovou souvislost trnky s celkovým charakterem lidí z tohoto období – stejně jako oni i trnka je nenápadná, drobná, zdánlivě nezajímavá a málokdo by uvěřil, kolik už lidem přinesla užitku.

 

 


 

Lidé Olše

 

Olše je strom lidí, kteří se narodili v den (stromoskopové) podzimní rovnodennosti, tedy:
20. 9.

Škoda, že lidé, kteří se narodili během podzimní rovnodennosti, jsou tolik vzácní. Kdyby jich bylo na světě víc, určitě by bylo lépe. Lidé olše jsou totiž vzácně vyrovnaní, klidní a laskaví. Kam přijdou, všude roznášejí mír a klid, umějí se dokonale ovládat a životem dokážou projít snad bez jediného zvýšení hlasu. Mají ohromnou trpělivost a považují za zcela samozřejmé druhým pomáhat. Přestože jsou v pomoci ostatním velmi obětaví, nestává se, že by se nechali někým využívat. Olše velice ctí soukromí a osobní svobodu ostatních lidí. Bývají nesmírně diskrétní, až někdy jejich delikátní chování vyvolává dojem neúčasti či lhostejnosti. Na vše kolem sebe pohlížejí lidé olše s nadhledem a drží se za všech okolností hesla „s úsměvem jde všechno líp“. Lidé, mající ve znaku olši, nesmírně ctí vzdělání a kulturu. Mívají velice rádi hudbu, zejména vážnou. Velmi dobře se cítí ve společnosti moudrých a vzdělaných lidí. Sami také většinou dosahují vyššího vzdělání, neboť lidem olše byl dán do vínku i talent ke studiu. Tito přemýšliví, často velmi nenápadní lidé také milují knihy a bývají nejen náruživými čtenáři, ale často i hrdými majiteli nesmírného množství nejrůznějších knih. V lásce bývají velmi příjemnými partnery, kteří milují vroucně a nesobecky. Jejich tolerance je někdy až neobvyklá, neboť úcta k osobní svobodě druhého často přesahuje běžné poměry. Leckdy proto snášejí i nevěru partnera, která, ač jim působí bolest, nestává se příčinou rozchodu. Lidé narození za podzimní rovnodennosti naprosto neznají agresi, nikdy se nesnaží něčeho dosáhnout násilím a také násilnické chování nesnášejí. Je však s podivem, že se nikdy nedostávají do konfliktů, snad je to i tím, že mají cosi jako přirozenou autoritu a důstojnost. Mezi několik málo známých lidí, narozených v podzimní rovnodennosti, počítáme zpěváka Raye Charlese, herečku Romy Schneiderovou a také málo známou císařovnu Gallu Placidiu, která proslula svými usmiřovacími snahami v Evropě. Olše je zvláštní strom. Nepříliš rozložitý, s nevelkými okrouhlými listy bez špičky, připomínajícími obrácené srdíčko. Čerstvé dřevo má velmi neobvyklou ostře oranžovou až načervenalou barvu. Olše mají rády vlhké prostředí a rostou spolu s vrbami často kolem potoků a na mokřinách. Oranžové olšové dřevo sloužilo lidem už v dávných dobách: vyráběly se z něj např. dřeváky a kuchyňské nádobí, její tmavá kůra se používala k vydělávání kůží. Olšové dřevo, třebaže náchylné k napadení červotočem, dobře odolává vodě a vlhku. Olše byla často považována za strom čarodějnic, lidé si představovali, že v nich žijí čarodějnice s ohnivými vlasy, stejnými jako barva olšového dřeva. V mokřinách se olše stávaly domovem elfů, víl, nejrůznějších duchů, bludiček a vodníků. Při pískání na píšťalku z olšového dřeva dejte pozor: přivolává totiž vítr. Olše je v keltské mytologii pravděpodobně nějak spjatá s keltským bohem Esuem, pánem nad životem a smrtí, bohem války a také vládcem větru. Olše jsou příjemné stromy, které se na březích řek stávají mlčenlivými společníky rybářů. Vodnímu společenstvu zase poskytují v parných dnech chladivý stín svých větví klenutých často daleko nad vodu. Pokud se cítíte být nerozhodní a svázaní nervozitou, pokud vás sužují pochybnosti o vašich schopnostech a o budoucnosti vůbec, pak právě olše je tím stromem, jehož přítomnost byste měli vyhledat. Její doslova léčebné účinky především na lidskou duši vám jistě potvrdí nejeden rybář. V jižních krajích tento strom zastupoval olivovník, který se stal symbolem štěstí a blahobytu. Olivovník je velmi pomalu a dlouho rostoucí strom, nenáročný na půdu, avšak milující hodně světla.

 


 

Lidé Dubu

 

Dub je stromem těch vzácných lidí, kterým bylo přisouzeno zrození o (stromoskopové) jarní rovnodennosti:
22. 3.

Dub je vysloveně mužským stromem a lidé pod jeho vládou narození jsou „lidmi činu“. Těmto lidem bylo dáno do vínku stát se ochránci slabších a utlačovaných. Jsou doslova ztělesněním duchovní síly, nemalé odvahy a rozhodnosti. Zrozenci dubu bývají zpravidla vybaveni i fyzickou silou a nemalým vzrůstem. Lidé dubu mívají přímou a čestnou povahu. Ke svému cíli jdou vždy tou nejkratší cestou, nikdy neuhýbají a neuchylují se k intrikám či nepravostem. Přestože tito čestní a velice cílevědomí lidé dosahují obvykle úspěchu téměř v každém druhu činnosti, do které se pustí, nebývají v zaměstnání příliš spokojeni. Jejich zásadovost má totiž svojí odvrácenou tvář v tvrdohlavosti a snad právě o těchto lidech se právem říká, že mají dubovou palici. Nepružnost v jednání, nesmiřitelné postoje a víra pouze ve vlastní zdravý rozum připravuje tyto vzácné lidi o mnoho přátel. Je to škoda, neboť lidé dubu jsou vždy věrnými a dobrými přáteli, dokáží se rozdělit o vše, co mají, a umějí urputně bránit své blízké před kýmkoli a čímkoli. Přestože jsou lidé dubu, stejně jako jejich strom, plní síly a energie, v jednom jsou velmi snadno zranitelní. Jejich rozhodnost a jistota rychle vyprchají, jakmile v nich vzplane láska. Zamilovaný zrozenec dubu je křehký a citlivý, zapomíná se opírat o svojí železnou logiku a velmi rychle uvěří, že ho potkala životní osudová láska. Bohužel právě proto není dub příliš vhodným pro manželství. Miluje totiž nadevše svobodu a i když se snaží jednat čestně a zásadově, příliš snadno opouští jednu lásku pro jinou. Duboví lidé po celý život doslova kypí zdravím a energií. Do vysokého věku si udržují plnou duševní i fyzickou svěžest. Nikdy nezpohodlní, nikdy se z nich nestanou „bačkoroví“ dědkové či báby. Nesnášejí totiž doktory, nemocnice a vůbec vše, co souvisí s maroděním. Doktorům se tito lidé rafinovaně vyhýbají a nejraději se kurýrují po svém. Typickým příkladem člověka zrozeného ve znamení dubu je skladatel Johann Sebastian Bach, jenž díky své nezlomné životní energii a duchovní síle mohl tvořit hudbu, která je právem považována za nesmrtelnou. Dub byl posvátným stromem snad ve všech evropských kulturách a téměř vždy zaujímal místo nejvyšší. Řekové jej zasvětili Diovi, Římané Jupiterovi. Germáni jej zasvětili svému bohu bouře a války Donarovi. V keltské tradici byl dub nejposvátnějším stromem ze všech. Byl často spojován s bohem hromu Taranisem, k dubu má vztah i bohyně Brighit, její křesťanská pokračovatelka sv. Brigita z Kildare údajně sídlila v dubu. Dub skutečně přitahuje blesky, neboť jeho kořeny jdou do stejné hloubky, jakou dosahuje jeho koruna výšky. Přesto jím ani časté údery blesků neotřesou a ohněm poznamenaný roste dál. Uctívání dubů ve staré keltské tradici je doloženo i u nás. Dubové dřevo se používalo ke stavbě krypt již v halštatské době (800 – 400 let př. Kr.). Poblíž zemřelých byly někdy ponechávány větvičky dubu a jmelí. Jmelí rostoucí na dubu bylo považováno za obzvlášť posvátné. Ovšem představu druidů odsekávajících větvičky jmelí 6., den po novoluní z dubu zlatým srpem musíme odmítnout jako romantickou fantazii, tradující se už od Plínia (který si ji patrně vymyslel). Přes bohatství archeologických nálezů (mezi nimiž bylo mnoho skutečných železných srpů) nebyl totiž nalezen jediný zlatý srp ani nic jemu podobného. Všechny části dubu jsou podle Keltů posvátné a mají nadpřirozenou moc. Bývalo zvykem nosit u sebe alespoň kousek dubového dřeva, křížek dubových větviček svázaný červenou nití měl moc zapudit veškeré zlo. Žaludy, kterým Keltové někdy říkali „hadí vejce“, mají mít velký vliv na plodnost myšlenek a schopnost uskutečnit vlastní záměry, zejména pokud byly plody sebrány v noci těstě před nebo při úplňku. Druidové si z dubových větví pořizovali své kouzelné hole či hůlky, jejich užití bylo prý univerzální. Také pálení dubového dřeva bylo posvátné, šlo o uctění boha Taranise. Dub je strom nesmírně mocný a silný, proto si nikdo nedovolil vzít z něho cokoliv, aniž by stromu zanechal nějaký dar, i když třeba jen v duchovní rovině (třeba šlo jen o několik veršů nebo prostě jen pár vlídných slov). Léčivé vlastnosti dubů jsou všeobecně známy a strom sám byl považován za natolik ozdravující, že ke zbavení se nemoci podle staré tradice stačilo, když nemocný člověk obešel třikrát kolem dokola (pravotočivě) kmen silného zdravého dubu. Všeobecně ozdravující je také koupel ve výluhu z dubové kůry. Méně známé jsou protihorečnaté a protizánětlivé účinky čaje z dubové kůry – čaj spolehlivě sráží horečky, zastavuje průjmy a zmírňuje krvácení. Léčebné užití různých částí dubu je skutečně široké, kdo chce vědět více, musí nastudovat příslušnou literaturu, nebo lépe navštívit solidního bylinkáře.

 


 

Lidé Lísky

 

Líska je strom lidí, kteří se narodili v období:
21. 9. – 29. 9.
23. 3. – 31. 3.

Lísky jsou nenápadné stromky či spíše keře, skrývající však v sobě mnoho dobrého a užitečného. Stejně je to i s lidmi, narozenými v tomto období.Jsou tiší, nenápadní, nikdy na sebe zbytečně neupozorňují, nikdy nezvyšují hlas, často o nich ani nevíte. Přesto o nich tak trochu platí rčení „tichá voda břehy mele“. Lidé lísky bývají totiž obvykle nadaní nadprůměrnou inteligencí, schopností rychle se učit, bývají vybaveni dokonalou pamětí, ale i skvělou intuicí. Na ostatní lidi kolem sebe působí velmi nenápadně, ale přesto účinně. Přesně tento typ lidí býval před několika stoletími považován buď za světce nebo obviňován z čarodějnictví. Lidé lísky zpravidla dosahují svých cílů, neboť dokáží dokonale využívat všech svých předností. Ve vztahu k ostatním bývají přívětiví, vstřícní a nekonfliktní. Dokáží být nekonečně trpěliví a chápaví ke svým přátelům, bývají nesobečtí a štědří. Vždy vše začínají cestou lásky a dobroty s níž, jak si velmi dobře uvědomují, toho lze dosáhnout nejvíce. Všechno se však může obrátit, pokud se ve svých vztazích zklamou, pak se dokáží zatvrdit a obrnit nedůvěrou. Přes všechna svá nadání však dokáží být pěkně náladoví a nevyrovnaní. Díky své předvídavosti a dobré inteligenci často přicházejí s neobvyklými nápady a řešeními, které mívají promyšleny do nejmenších detailů. Přestože bývají lidé lísky obvykle v životě úspěšní, nenechají se nikdy rozmazlit přepychem. Jsou dokonale přizpůsobivý a dokáží se radovat z každé maličkosti. Výkyvy jejich nálady bývají málokdy způsobeny vnějšími podmínkami. A tak v některých momentech života je lépe jít lidem lísky z cesty. Totéž se projevuje i v lásce, kdy je líska někdy milujícím partnerem, občas však nesnesitelným mrzoutem. Přesto je společný život s lískou vždy zajímavý a příjemný, i když plný změn. Lísky jsou spolehlivými a většinou věrnými partnery v manželství i lásce. Mezi typické lidi lísky patřil filozof a státní, Mahátma Gándhí, nebo herečka a dnes „obávaná“ zastánkyně práv zvířat Brigitta Bardotová (jestlipak ví, že má jméno po keltské bohyni?). Nalezneme mezi nimi i malíře Raffaela, skladatele Josepha Haydna a fyziky Conrada W. Roentgena a Enrica Ferniho. Láska je strom, který v Evropě zdomácněl už v mladší době kamenné. Podle keltské tradice je líska stromem moudrosti, inspirace a poezie a objevuje se v mnoha starých bájích a pověstech. Kdesi v „jiném světě“ byl podle keltských pověstí lískový keř s devíti oříšky, které obsahovaly veškerou moudrost světa. Bohyni nebo duchu tohoto keře sloužilo devět kněžek. Tradice devíti panenských kněžek, žijících odloučeně od ostatních lidí, je velmi rozšířená v celém keltském světě, její stopy lze nalézt i v našich pohádkách i pověstech (i sudiček bylo původně devět) a velmi pravděpodobně odráží historickou skutečnost. Devět let trvá lísce, než přinese první plody. Devítka (tři trojky) je nejposvátnějším číslem v keltské tradici a s lískou a lidmi narozenými v jejím znamení je vždy spojena. Lískový keř v sobě prý také tají schopnost odhalovat skryté poklady. Snad proto používají proutkaři tak rádi právě lísku k výrobě virgulí. Vzpomeneme-li si ještě na původní verzi pohádky o Popelce, ořechy, které jí přinesly štěstí, pocházely z keře, který vyrostl na hrobě její pravé maminky. I tady je možné hledat prvky keltské tradice, kde se lidské duše po smrti převtělují do stromů. Keltové lísku spojovali se schopností inspirace a věštby. Říkalo se, že spánek pod lískou přináší prorocké sny. Druidové si z lísky zhotovovali hůlku, pomocí které prý dokázali zjistit „vše, co se událo a co se ještě stane.“ Lískové ořechy byly odedávna člověku nejen užitečnou pochutinou, ale i spolehlivým lékem. Klasickým lékem proti nachlazení a zejména chronickému kašli byla pasta utřená z jemně rozemletých lískových oříšků a medu. Lískový olej má blahodárný vliv na pokožku a byl doporučován zejména těhotným ženám. Pobyt poblíž lískového keře prý rozjasňuje mysl a odhání chmury, doporučuje se zejména lidem zklamaným a zarmouceným. Lískový keř kdysi nesměl chybět na žádné zahradě, tento zvyk se udržel až do středověku a nebylo by vůbec na škodu jej obnovit.

 


 

Lidé Jeřábu

 

Jeřáb je strom lidí, kteří se narodili v období:
30. 9. – 8. 10.
1. 4. – 9. 4.

Lidé narození v tomto období bývají jemní a subtilní, nebo tak navenek alespoň působí. Jemný a křehký vzhled však často skrývá člověka s velmi pevnou vůlí a vytrvalostí, který se dokáže účinně bránit všem nepřízním osudu. Lidé jeřábu mívají dobrý vkus a často jsou obdařeni uměleckým nadáním. Navenek působí dosti uzavřeně, nejsou to zrovna lvi společnosti. Neradi bývají středem pozornosti a velké společnosti se obvykle vyhýbají. Nesnášejí drby a pomluvy a proto svým přátelům jeřábům můžete stoprocentně věřit, že vše, co vědí o vašem soukromí, nikdy nepustí dál. V zaměstnání jsou lidé jeřábu ideálními pracovníky, mají totiž vysoce vyvinutý smysl pro odpovědnost. Přestože dokáží jednat naprosto samostatně a při práci dokáží uplatnit i fantazii, bývají dosti snadno ovladatelní. Často trpí pocity méněcennosti, o to více si pak zakládají na vlastní důstojnosti. Lidé zrození ve znamení jeřábu bývají dobrými a spolehlivými přáteli, nikdy toho sice moc nenamluví, ale nikdy vás nenechají „ve štychu“. Jeřáb vás nikdy nezradí a nikdy nepodtrhne. Stává se naopak, že na sebe často přebírá starosti druhých a pro řešení problémů svých přátel zapomíná na sebe. Není však naivní a nenechá se zneužívat. V lásce se jeřábí lidé stávají vášnivými milenci, kteří dokáží obětovat všechno právě probíhajícímu vztahu. Jsou vybíraví a v lásce nároční, jejich vztah bývá plný dramatických zvratů a často dosti složitý, neboť dokáží dosti rychle měnit sympatie. O věrnosti si u jeřábů můžete nechat jen zdát. V manželství však většinou projevují smysl pro rodinný život. Díky silně vyvinutému smyslu pro odpovědnost se lidé jeřábu mnohdy stávají přísnými strážci rodinného rozpočtu a neméně přísnými vychovateli svých dětí. Mezi typické zrozence jeřábu počítáme především architekta Le Corbusiera, filozofa a spisovatele Denise Diderota a vynikající přírodovědce Henryho Cavedishe, Nielse H. D. Bohra a cestovatele Emila Holuba. Podle starých keltských bájí se k nám jeřáb dostal ze země skřítků. Je to spíše menší, ne více než 20 metrů vysoký, opadavý strom, který se díky své nenáročnosti a slušné rezistenci vůči výfukovým plynům stal ozdobou mnoha městských ulic, náměstí i parků. Jeho plody, krásně červené jeřabiny, jsou důležitou součástí jídelníčku ptáků a drobných savců. Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Větvičky jeřábu zdobily každý dům, obvykle se zavěšovaly nad dveře, neboť se věřilo, že mají schopnost odrážet zlá kouzla a kletby. Magická síla jeho ochranných schopností je veliká. Při keltském svátku Beltine si mladé dívky splétaly z větviček jeřábu věnec, který nosily na hlavě. Z větviček jeřábu se také dělal jeden z nejobvyklejších lidových amuletů: „sluneční křížek“, což byly dvě zkřížené větvičky svázané nitkou. Nosily se při sobě nebo upevňovaly k oblečení. Jak víme z mnoha pověstí, druidům pak sloužily hůlky z jeřábu, zejména k ochranným kouzlům. Při Lugnasadu se obřadní koláč pekl výhradně na ohni rozdělaném z větví jeřábu. Jeřabiny jsou považovány za jedovaté, neboť obsahují dosti vysoké procento parasorbinové kyseliny a jejich požívání ve větším množství může vyvolat žaludeční potíže. Obsahují však i vitamin C. Po tepelném zpracování jejich škodlivost klesá a proto se leckde dodnes z jeřabin dělá chutná zavařenina. Staří Velšané z jeřabin vyráběli mošt. Z čerstvě utržených květů jeřábu se připravuje čaj (5 minut spařit vodou a osladit medem), který je účinný proti silnému kašli z nachlazení. Jeřáb působí na lidi, stejně jako prakticky všechny druhy stromů, uklidňujícím a posilujícím dojmem. Pobyt v blízkosti jeřábu a kontakt s ním se doporučuje lidem, kteří mají pocit, že se nedokáží přizpůsobit novým podmínkám nebo se nemohou smířit s nastalou situací. Blízkost tohoto stromu nám dává vnitřně na vědomí: jeřáby, ale i ostatní stromy, jsou vždy naši přátelé!

 


 

Lidé Javoru

 

Javor je strom lidí, kteří se narodili v období:
9. 10. – 17. 10.
10. 4. – 18. 4.

Nejvýraznějšími rysy těchto lidí je vysoká inteligence, neobyčejná paměť a schopnost hledat a nacházet originální řešení tam, kde jiní ztroskotávají. Lidé javoru se dobře cítí ve vedoucím postavení, neboť se vyznačují přirozenou autoritou, velkými ambicemi a jistou osobní hrdostí. Snadno se dokáží nadchnout pro nové věci a lehce získávají pro věc i ostatní, sami však většinou nedokáží své nápady dotáhnout do konce. Jejich racionalita nachází svoji odvrácenou tvář v určitém cynismu a opovrhování druhými, kterému tito lidé někdy snadno propadají. Na rozdíl od lidí jeřábu jsou javoři velmi společenští a sdílní. I když si dokáží dobře ochránit své soukromí, milují kolem sebe větší společnost lidí a dělá jim dobře být středem pozornosti. Ve styku s ostatními lidmi je javor otevřený, přímočarý a štědrý. Na druhé straně však dokáže ostatní pěkně chytře využívat a manipulovat. Na lidi kolem sebe má vždycky velký vliv. V lásce bývá javor dosti nestálým a málokdy spokojeným partnerem. Bývá náladový a rozmarný a nerad se přizpůsobuje komukoli a čemukoli, zejména když pro svá rozhodnutí nemá dostatek času. Projevuje se u něj touha imponovat a to zejména u mužů, ženy pak rády bývají tím krkem, který otáčí hlavou. Pokud však javor najde životního partnera, jemuž nevadí jeho snaha o dominantní postavení a je dostatečně tolerantní, stává se z něj ideální partner. Javor dokáže zajistit své rodině pevné zázemí, přičemž je schopen bez reptání přinést nejednu oběť. Javoři se žení nebo vdávají většinou pouze jednou v životě a jejich manželství pak obvykle trvá desítky let. Díky jejich neobyčejným vlastnostem nacházíme mezi lidmi javoru mnoho známých a zdánlivě protikladných osobností, zde je vidět, že žádné znamení nám nepředurčuje plně osud, pouze nám stanovuje výchozí podmínky. Záleží na nás, kterou cestou se dáme, které z vlastností budeme pěstovat a které se budeme snažit potlačovat. Mezi lidmi javoru najdeme tak vynikající osobnosti jako byl např. Leonardo da Vinci nebo Charles Chaplin, najdeme zde důvtipného Ericha von Dänikena a vynikající matematiky Christiana Huygense a Leonharda Eulera, geniálního šachistu Alexandra A. Aljochina i římského básníka galského původu Vergilia. Mezi lidmi javoru se však nachází i tak vysloveně negativní osoba jakou byl Adolf Hitler! Javor je důležitý lesní strom velkým množstvím různých druhů a odrůd, vyskytujících se po celé Evropě i Americe. Jeho laločnaté listy někdy připomínají lidskou dlaň. Okřídlené javorové dvounažky létají „jako vrtulník“, nebo se dají nasadit na nos jako „frňák“, čímž se stávají oblíbenou hračkou dětí v parcích. A opravdu javor i v keltské mytologii je stromem příznivým především pro děti. V jižní Anglii a ve Walesu se věří, že děti posazené na javorovou větev se dožijí ve zdraví vysokého věku. Javorové dřevo prý odpuzuje netopýry a noční můry. O nábytku z javorového dřeva se tvrdí, že vyzařuje příjemné teplo. Dřevo javoru má výborné rezonanční vlastnosti a je vyhledávaným materiálem pro hudební nástroje. K javoru by si pro posílení měli chodit mladí lidé a děti. Ale i lidem starým, kteří mají pocit, že jim mladí uteklo mezi prsty, pomůže kontakt s tímto příjemným stromem vracet životní sílu a zbavovat se zahořklosti. Léčivý dotek javorových větví není žádnou fantazií, je to prastará zkušenost, ověřená tisíciletou praxí. Lidé trpící vleklými chorobami a zejména od mládí se vlekoucími problémy by měli nacházet u javorů právě to, co je jim třeba. Javorový sirup (vyrábí se však spíše z amerických druhů) býval náhražkou cukru a to náhražkou velmi zdravou, neboť obsahuje hodně vápníku a železa. Proti zánětům mandlí a lymfatických uzlin se pil čaj připravený z usušených a spařených javorových listů. Obklady připravené z odvaru z větévek s kůrou sloužily proti horečce a otocích. Zajímavá je i zmínka o léčebném užití javoru už na papyrovém svitku, napsaná egyptskými kněžími před 4000 lety.

 


 

Lidé Ořešáku

 

Ořešák je strom lidí, kteří se narodili v období:
18. 10. – 26. 10.
19. 4. – 27. 4.

Lidé narození pod vládou tohoto stromu jsou stejně jako on tvrdí a nepoddajní. Mívají zpravidla velké ambice a za svým cílem dokáží jít velmi vytrvale. Mají dokonalý cit pro strategii a díky své inteligenci dokáží vymýšlet i realizovat plány, na které se jiní lidé neodváží pomyslet ani ve snu. Chybí jim však přizpůsobivost a chybují tam, kde je třeba improvizovat. Lidé ořešáku nenávidí nepředvídané a nečekané události a překvapení. Nejlépe se cítí v předem dokonale naplánovaných a vykalkulovaných situacích. Ořešáci jsou zvyklí spoléhat se pouze na sebe. K ostatním lidem bývají dosti nedůvěřiví. Dokáží se chovat velmi přívětivě a zdvořile – ovšem jen pokud někdo nezkříží jejich plány. Pak dokáží být pěkně svévolní, někdy i bezohlední. Uvnitř tito lidé nosí dosti složitou dušičku: ve své podstatě jsou sice nesmělí, na druhé straně však neradi chodí po vyšlapaných cestičkách a dokáží být i hodně výstřední. Mínění ostatních lidí je až tak moc nezajímá. Jejich povaha je plná rozporů, rozmarů a protikladů. Málokdy se dá odhadnout jejich příští reakce, navenek se někdy jeví jako velmi tvrdí a autoritativní lidé, uvnitř se však skrývá citlivá bytost plná obav o vlastní existenci. U ostatních lidí se obvykle těší autoritě. Bývají obdivováni, málokdy však oblíbeni. Podobně se lidé ořešáku projevují v lásce. Muž ořešák zpravidla usiluje o roli „dominantního samce“, že na chce být aspoň respektována jako samostatně a nezávisle jednající bytost. Jejich partner musí počítat s občasnými výkyvy v chování. Někdy jsou obětaví a nezištní, podruhé dokáží vyvolat žárlivé scény či hádku. Respektují silné a přímé lidi, váží si u lidí pevné vůle a také vyššího postavení. Lidé ořešáku žijí vždy naplno. Pokud něco dělají, dávají do toho vždy celou svojí duši. Když něco chtějí, jejich vytrvalost nezná žádné meze. Pokud něco milují, pak až k smrti. Jsou to lidé vášniví, ale svojí vášnivost dokáží spojit s odpovědností a vyššími cíli. Mezi typické ořešáky můžeme zařadit malíře Pabla Picassa, anglickou královnu Alžbětu II., filozofa Immanuela Kanta, mořeplavce Jamese Cooka a fyzika Maxe Plancka. Ořešák je poměrně statný strom, který dorůstá výšky 25 až 30 metru a dožívá se 200 let. Původem pochází spíše z jižní Evropy a byli to právě Keltové, kdo rozšířil jeho pěstování až do Anglie a Irska. Jeho listy, které obvykle opadají během neuvěřitelně krátké doby hned při prvním podzimním mrazíku, silně voní po terpentýnu. Listy ořešáku velmi účinně odpuzují všechen nepříjemný hmyz jako jsou blechy, štěnice, vši, mouchy, roztoče a prý se jim vyhýbají i myši. Je nasnadě, že již naši předkové toho hojně využívali, listí ořešáku se podestýlalo domácím zvířatům. Z ořechových slupek se připravoval jakýsi předchůdce dnešních repelentů: v olivovém oleji se nechaly luhovat zelené slupky z ořechů asi po 6 týdnů na slunném místě. Čerstvé rozdrcené listy se také používaly zevně jako obklad na unavené oči, na kožní vyrážky a drobná poranění. Vlašské ořechy byly vždy považovány za symbol plodnosti. Římané, kteří je nazývali „Jupiterovy žaludky“, je házeli na cestu novomanželům. Keltové ořechy bohatě využívali ve své kuchyni a od nich snad pochází dušičková (Dušičky se objevily v kalendáři místo původního keltského svátku Samhain) tradice pečené husy s ořechovou nádivkou. Kontakt s tímto stromem prý člověku pomáhá odpoutat se od minulosti, nalézt schopnost otevřít se novému a vůli jít za svým životním cílem. Lidé, kteří musí něco začínat znovu (např. při změně zaměstnání, stěhování, by měli vyhledat tento strom a spočívat co nejvíce pod ním nebo se ho dotýkat.

 


 

Lidé Tisu

 

Tis je strom lidí, kteří se narodili v období:
27. 10. – 4. 11.
28. 4. – 6. 5.

Lidé tisu jsou „horší“ dvojčata lidí dubu. Stejně jako dubům, je tisům daná do vínku duchovní síla, až neskutečná odvaha a rázná rozhodnost. Navíc mají neobyčejnou houževnatost, jsou tvrdí a neústupní. Chybí jim však fysická síla dubů, bývají menšího vzrůstu a děti dospívají mnohem později, než jejich vrstevníci.
Tisoví lidé působí dojmem příjemných, čestných a přímých lidí, kteří jsou ochotní se i vzdát části své osobnosti a majetku, aby mohli pomoci. Tento dojem je však klamný, protože stejně jako jejich strom, v sobě ukrývají jed. Dobrý dojem ze své osoby vytváří záměrně kvůli tomu, aby mohli využívat chybného hodnocení okolí ke svému prospěchu podobně, jako tis láká ptáky na sladké červené oplodí. To jediné není jedovaté, takže slouží jako potrava ptáků, kteří pak roznášejí jeho semena. Navenek dokáží zrozenci tisu pružně přizpůsobovat svoje jednání podle současné potřeby, nicméně jejich vnitřní stanoviska se nemění. Nesnáze jim nevadí, protože instinktivně cítí, že jim nemohou ublížit. Jejich povaha se vyznačuje nezdolností a životním optimismem pramenícím z vědomí vlastní síly a odolnosti. Tis nepodléhá náhlým změnám nálad ani životních postojů, naopak klidně a trpělivě sleduje svůj cíl. Lidé tisu často zapouštějí kořeny a to jak ve vztahu k místu pobytu, tak i ve vtahu k jiným lidem. Získat důvěru tisu je nesmírně obtížné a trvá to velmi dlouho. Zklamat tis je téměř nemožné, protože tito lidé se i vůči nejbližším přátelům chovají odměřeně a zachovávají si určitý odstup. To z nich dělá výborné obchodníky, politiky, vojevůdce, ale špatné kamarády a partnery. Bláznivě zamilovaný zrozenec tisu je velkou vzácností, právě pro svou uzavřenost a odstup. Partnerské svazky uzavírají spíš z rozumu, než z lásky a většinou zůstávají bezdětní. Pokud již potomka mají, pak velkou část péče o něj a starostí nechávají na svém partnerovi. Sami mají k dětem odtažitý přístup podobně jako jejich strom, který se rozmnožuje prostřednictvím ptáků, což mu zaručuje, že v jeho okolí nebudou žádné mladé stromky. V lidovém léčitelství se odvar z tisového jehličí používal k vyvolání potratů. Zrozenci tohoto znamení nemívají zdravotní potíže, pokud lékaři dokáží respektovat odlišnosti jejich těla. Tak, jako je tis prosáklý jedem, tak i tisoví lidé se často vymykají běžným lékařským normám. Jejich tělo je menší houževnaté a pružné až do vysokého věku. Tis roste pomalu, dožívá se věku až 1000 let a za tu dobu vyroste jen do 20 metrů. Má tvrdé a pružné dřevo, které se používalo na výrobu dlouhých anglických luků. Dnes je ve volné přírodě poměrně vzácný. Tisové porosty se v minulosti neuváženě těžily, protože vysušené a vyleštěné tisové dřevo je mimořádně odolné vůči trouchnivění. Velmi často se s tisem setkáme v městských parcích, kde se hojně vysazuje. Mezi zahradníky je oblíbený kvůli sytě zelené barvě jehličí, které na zimu neopadává a také kvůli pomalému vzrůstu. Proto jej s oblibou používají do živých plotů, které tak nevyžadují častou údržbu. Keltové uctívali tis jako strom smrti a to nejen pro jeho jedovatost. Staří Irové používali tis spolu s kýchavicí a hlaváčem k výrobě jedu, kterým se napouštěly hroty šípů a kopí. Tis také nazývali "rakev vinné révy", protože z jeho dřeva se vyráběly soudky na víno. Irská legenda o Naoisovi a Deirdre vypráví, že po smrti těchto dvou milenců, se do jejich těl zatloukly kůly z tisu, aby se nemohli po smrti milovat. Jenže z kůlů vyrazily výhonky, které vyrostly v mohutné stromy jejichž větve se navzájem propletly. V Bretani se dodnes říká, že kořeny hřbitovních tisů vyrůstají z úst pohřbených. Smrtonosnost tisu umocňuje i to, že z jejich dřeva se vyrábějí nejlepší luky. Jedna z jedovatých látek tisu, sloučenina taxol, se v moderní medicíně používá k léčbě některých druhů rakoviny. Tis byl také jedním z pěti kouzelných stromů Irska známý jako „Strom z Ross“. V pověstech je často popisovaný jako „pevné rovné božstvo“ (větve irského tisu rostou přímo vzhůru, nikoliv vodorovně jako u tisů v Británii). Jiné jméno tisu bylo „Sláva Banbhy“, která byla uctívaná jako irská bohyně smrti nebo „kouzlo poznání“ a „královo kolo“, což je připomínkou oghamového Ó jakožto písmene smrti. Tento znak Keltské abecedy uzavírá úplný kruh kola pozemského života. Znamení tisu také předchází dvojici nejdůležitějších Keltských svátků. Nejvýznamnější Samhainu byl keltským Novým rokem, jím začínala temná část roku z níž se má zrodit nové světlo a život. Květnovým Beltainem začínala světlá půle roku, čas hojnosti zvěře, bylinek a sklizně. Pro připomenutí věčného koloběhu života v přírodě a vlastního osudu, nosili všichni irští králové brož ve tvaru kola, která se rodově dědila.